Já ve snách šel jsem s dávno mrtvou matkou –
a poslouchal řeč její milou, sladkou,
tu, s kterou kladla do tichého snění,
a líbala mne v ranním probuzení,
tu, kterou učila mne Boha znáti,
a v protivenstvích vytrvale státi
a v domově i ve cizinské dáli
vždy věrným býti otčině a králi.
Ta řeč jest pro mne amuletem, stkvostem,
a z duše k duši klenoucím se mostem,
jest pro mne rosou lesknoucí se v kvítí
a paprskem, jenž na cestu mi svítí,
a jasem, který zimní nocí tmavou
jak luna pluje nad mou snící hlavou. –