Od Jerusalema města
vedla Vlacha drsná cesta,
nevím už, kam do okolí.
Opatřiv se hodnou holí,
vzal si tři salámy s chlebem
k požitku pod širým nebem.
Celá duše jeho jesti jata
pohlížením v ona místa svatá,
kde pán Ježíš divy konal,
učil, trpěl a pak skonal.
Na to všecinko se rozpomíná,
když tu potká Arabie syna,
kterýž praví: „Ma salami!“
t. j. česky: Pokoj s Vámi!
Vlach však domněnkou tou veden,
že chce salám, dal mu jeden.
Sotva ušel zas pár kroků,
má ho druhý Arab v oku
a dí taktéž: „Ma salami!“
Vlach si myslí: Pán Bůh s námi!
to je divný národ lidí,
že až do kapsy mně vidí.
Obdařiv jej, Vlach si sedl
a sám třetí salám snědl.
V tom naň jiný Arab čumí,
pozdravuje tak, jak umí:
„Ma salami! Ma salami!“
„Což pak nosím masné krámy?“
zvolá poutník. „Ontě vskutku
vidí mně až do žaludku.“