Leží hřbitov v širém poli,
dobrým se tam dřímá sladce –
šly tam děti osiřelé
na návštěvu k matce.
Klekly k rovu, modlily se –
dušička v nich lkala,
matička jim před očima
z hrobu vyrůstala.
Co jim mohla milejšího
vnuknouti neb říci,
než že bude s nimi všude
duše její žehnající!
Chodím, bloudím, hledám koutka,
kde lze sobě postesknouti –
nabrať sil jak ze studánky
občerstvení k další pouti.
Rozhlížím se v pravo, v levo –
Stmívá se a cesta srázná –
Místo tepla vane zima,
místo přízně – slova prázdná.
Chladný podzim. Vítr studí,
květ má povlak jinovatky – –
O že mi zpráchnivělo
v zemi srdce milé matky!