Král k biskupovi obrátil svou řeč:
„Můj kněže, zítra posvětíš mi meč!
Mám velká vojska, věřím v jejich sílu
a v dělbě světa žádám svého dílu!“
Děl na to biskup, zachmuřiv se v tváři:
„Jsou vrahové a lupiči a žháři,
kdo výbojnicky cizí země ničí!
Krev jimi prolitá až k nebi křičí! –
Co postavila loupež, zvrhnou časy!
Tak mluví z dějin varující hlasy:
Král Alexandr na svá mladá léta
strach, hrůzu nosil po třech dílech světa
a hýčkán zdarem, pěstí proti právu
až do Indie zanášel svou slávu,
a kdy svět před ním klonil se jak třtina,
dal prohlásit se za Božího syna. –
A co duch dějin dále o něm píše!?
Že tvůrce svého nepřečkala říše!
A v novém věku Napoleon prvý
svět hnojil kostmi vojsk a kropil krví,
své orly nosil po všech světa koutech
a jařmil národy a držel v poutech,
a trůny rozdával, jak se mu chtělo. –
I jeho štěstí krátký konec mělo!
Co bitvy daly, jedna zvrhla zcela,
až pod ranami Francie se chvěla
a strůjce bitev opuštěný v hoři,
jak vězeň zhynul na ostrově v moři!“
Král dupnul. – Kněz i slovo jeho mizí – –
Sto tisíc smrtí táhne k zemi cizí!