Konaly se v paláci Lukullovské hody: Moře, země, vzduch dal k nim nejdražší své plody. Perlila se v pohárech šampanština pravá. Domem zněla veselost hlučná, pronikavá.
Mladé, sličné pěvkyně do zpěvu se daly, luzným zvukem dráždivý smysl odívaly; závodily baletky v květu vnad i vděku, aby mnohý zapomněl výši svého věku.
Zpěv i tanec, hudby hlas vířil do radostí. Za rozbřesku raního nastal rozjezd hostí ve zlacených kočárech. Zavřela se brána. – Služebnictvo ke spaní položivši pána,
samo v síni hodovní na panstvo si hrálo: zátky k stropu lítaly; pilo se a smálo. – Kdo to drahé požívání platil? Stát, jenž bitvu ztratil,
vojín rukou, nohou, hlavou, dělník podraženou stravou, měšťan, sedlák přirážkami do válečné tlamy.
Ztrátu, zkázu, nouzi, nedostatek, strach a hrůzu, bídu, hlad a zmatek do nesmírna zmnožil zisků znatel, válečných všech potřeb dodavatel!
(Dodával i duše do nebe!) Jeho lidé pro něho i pro sebe, kde co mohli, šmahem brali, totéž třikrát účtovali.
Kůže byla pukavá, sukno hadrovité, zboží mělo vady své patrné i skryté. Mužstvu vyvařený čaj, koním ztuchlé seno, za kvalitu nejlepší bylo zpeněženo.
Z darů milých matiček, sester, nevěst z dálky dlouhou cestou dalekou na území války převrhla se výtečná pochoutka i pocta: z lahůdek byl pouhý štěrk, z vína soudek octa.
A což vládní kontrola?! Byla jaká? – Byla! Když ne jedno, obě dvě oči zamhouřila. Tratilo se střelivo, oděv, obuv, špíže – obvazy a léčivo Červeného kříže!
Justicio, nemáš šlehu, rány, by klam, podvod byly vymrskány?! Patř! ta prsa pokryta jsou řády! Nestrhneš jich?! Nemáš vlády?
Justicio! Nemáš na to nic? – ani oprátek a šibenic?! – – Bílý den již ku poledni běží – Dodavatel v teplém loži leží.
Ať si vojsko v poli mrazem křehne, hladem hyne – jeho srdcem nehne chropot padlých – ani klení – – on si leží líně,
vyspává se z opojení po šampaňském víně.
Cookies on Poetry Cove