Kleobis a Biton, rodní bratří,
matku milovali, jak se patří.
Tato, majíc konat úřad kněžky,
do chrámu se vypravila pěšky,
(nebylotě právě doma koní.)
Co však syni učinili pro ni!
Zapřáhnuvše sebe s matkou jeli.
Kdokoli je takto uviděli,
poctu vzdali krásnému jich činu.
„Jaké štěstí býti matkou synů
takovýchto!“ – ze žen mnohá řekla.
Matka v chrámě před oltářem klekla,
prosíc bohů, aby dětem dali,
co by pro ně za nejlepší znali.
Stalo se jí, čeho sobě přála,
rychle, že se ani nenadála.
Oba syni dopuštěním s nebe
položeni mrtvi podle sebe
s klidnou tváří v jasné záři denní. –
Nad smrt šťastnou lepšího nic není!