Již mrou a hynou! – Lužice se ouží,
jsouc odrývána moře vlnou dravou;
jak nad ptáčetem s krve žízní žhavou,
již skalní orel nad hlavou jí krouží.
On, mladý rek, se v rozjímání hrouží –
Co tají čas, již probíhá mu hlavou,
jak blesků kmity letní nocí tmavou,
když země zprahlá pro krůpěji touží.
Co chce ten snílek? – Šel a budil ze sna,
a prospívaje prací neúmornou,
co sláblo, sílil pevnou vůlí svornou.
Tak nad Lužicí zkvetla nová vesna. –
On dotrpěl – však, došed svého cíle,
živ bude duchem v nesmrtelném díle.