Když vítr lkavý táhne přes hřbitovy,
a prškou listní zasypává rovy
těch, kteří zašli bez všelikých zvěstí;
když zvadlým věncem na pomníku chřestí,
kde současníkům asi na čtvrť věku,
se označuje stopa po člověku,
jenž pojmenován na průčelí kříže –
mou mysl těžká zavaluje tíže. –
Ó věkové, ó časové i doby!
Co vzkvete někdy nad vašimi hroby,
až mine zima mrazivého dechu,
a pták se vrátí pod hostinnou střechu? –
Snad sobeckosť; ta závistnice bledá,
jež lidským pláčem pohnouti se nedá,
a více přeje ztučnělému psovi,
než hladovému bratru-člověkovi!
Či vzejde láska? – ona božská síla,
jež korunuje nejstkvělejší díla,
a nedbající rozdílu ni rodu,
hruď kloní k hrudi, národ ku národu!