Když přišla půlnoc a vše leží v klidu,
kraj podobá se hrobu všeho lidu
a luna zlatá zdá se lampou býti,
jež nad mohylou toho hrobu svítí –
Však sotva svitla první zoře denní,
již země tvář i podobu svou mění:
co bylo ticho, dřímavo a snivo,
jest čilo, hybno, bujaro a živo.
Květ na kalíšku rosnou perlu střásá,
pták od větvice ku blankytu jásá
a člověk s lože do díla se vrací
a plní den svůj pohybem a prací.
Tu jedni těžkou, zmozolenou rukou
skal tvrdé kusy na kaménky tlukou,
neb jako červi pod zemí se plazí –
a jiní duchem nové dráhy razí
tam v onu modrou dálku nevídanou,
kde myriady světův letí, planou –
nám jako mušky zasvitnuvší polem. –
Jest práce lidstva na hřídeli kolem,
jež točí, nese, zdvihá, žene, tlačí,
i dávné věky vyvážiti stačí;
jest studnicí, z níž pravdy zdroj se prýští,
jest skalní stěnou, o niž blud se tříští,
jest požehnáním, které hlavu světí,
jest křídly, jimiž nad hory se letí,
a praporem, jenž prorážeje tmami,
jde z hlavy tvora k Tvůrci nad hvězdami.