Jsou záhady, k nimž rozum nemá klíče,
kde duch i důvtip stojí bez rady.
Jen teď, jen pro nás. Dráha myslitelů
jest nekonečná – nezná přehrady!
Co prosté oko vidí na nebesích,
jest oponou jen zlatem protkanou.
Tam za ní zastřeny jsou příští děje,
z nichž tušení jen k nám se dostanou.
Jen tušení! – Co tajemství v nich leží?
Co divů budoucno nám přikrývá! –
Sta sluncí nových v dálkách objevuje
nám fotografní deska citlivá.
Psát mžikem, sto mil do daleka mluvit,
proud řečí, hudby vtělit do stroje –
toť stupínky jen na daleké dráze,
jíž kráčí pochod králů pokoje. –
Čím proti nim je vladař dobyvatel,
jenž vojska s děly vhání do boje!? –
Dva protějšky! Tam práce tichá, zdárná
a požehnání lidstvu nosící –
tu louže krve, města vypálená
a hydra hydru bídy plodící!
Kdy, Hospodine, vládu zeměkoule
duch zaujme, jenž válek nesnese?!
Kdy – po nás někdy – prohřmí světem slova:
„Vy, strůjci válek, třeste, třeste se!“