Co divů vidím velkolepých, nových,
co soch i sloupů mohutných a drobných,
stěn průsvitných, clon jemňoučkých a zdobných,
květ krásy, která po tisíce roků
se nezjevila pozemskému oku!
Zde stanul Tvůrce jednou stopou velkou
řka hmotě bezruké: „Buď stavitelkou!“
Jak vteřiny, když postupují v čase,
tak pracovaly tady na okrase
svou tvůrčí silou v tichosti a v temně
jen pouhé krůpěje – jen slzy země.