Jsem jen práškem, bodem,
ale plným touhy,
obejmouti blankyt
nesmírný a dlouhý;
do měsíčných jasův
vypnouti se hlavou,
plovať v slunci hmotou
zářivou a žhavou,
z palčivého lesku
do hvězdnatých bání,
nekonečným světem,
chvátať bez ustání,
až by samou touhou
vyschlo srdce ve mně,
až bych zase práškem
spadl v lůno země,
spadl v lůno země
na Moravu zpátky,
kde jsem milou matku
líbal za pohádky;
za pohádky, jimiž
do srdéčka mého
kladla první kouzlo
zvuku mateřského.