Hvězd tichých světel od propastí země
se dopínám a posunuji v temně,
jak snové v duchu dávno zažehnaní;
a ku myšlénce nové volám: „Paní!
sviť zrakům mým, bych v žalu nepoklesl,
bych letem orla nad skály se vznesl,
a duchem dohnal v nedozírné dáli své ideály!“ –
Však noha vázne ve loudavém kroku,
hosť náhlý, slza vystupuje v oku,
a ve prach padá, jako oni snové,
již přišli ke mně s říše myšlénkové,
když ve smutku jsem pod větvemi seděl.
Co zbude ze mne? – Kéž bych aspoň věděl,
že marným není celé moje žití,
že byl jsem k nebi paprskovou nití,
a že se stanu svitem tichým, stálým,
jejž po dni parném na luně si chválím.