Na prestolu Křesomysl sedí,
zasmušile přísným okem hledí.
Kolem vladykové, kmeti, leši –
Kovkopi se na popravu těší.
Lid zas volá: „Milostiv buď, kníže!“ –
Otevřeny žalářové mříže.
Dav se vlní jako klasy v poli,
„Horymír, jenž zavalil nám doly!“
Řvali kovkopové. – „Nechať zhyne!“
Kníže rukou k utišení kyne,
k zajatému Horymíru praví:
„Horymíre, zemane, haj hlavy!“
Horymír děl: „Neomlouvám sebe,
o milosť jen, kníže, prosím tebe,
abych směl, než hlava moje sletí,
ještě jednou na Šemíku jeti!“ –
Kníže svolil. Zavříti dal bránu.
Zaržál Šemík přivedený k pánu.
Horymír naň jedním skokem skočil,
výsknul si a ku hradbám se stočil.
Skok – a letěl s vyšehradské skály
do Vltavy. – – Ti, kdo při tom stáli,
uviděli, sehlédnuvše k vodě,
jezdce Horymíra – na svobodě.