Král Heródes s hosťmi svými
zrozeniny svoje slaví.
Tančí mladá Herodias,
jako motýl přelétavý.
Vábně tančí Herodias,
a jak svižně, a jak lehce!
S ní Heródes spustiť očí
ani nechce.
Dotančila. Král k ní vece:
„Zjev mi jedno svoje přání,
přísahám, že vyplním je
ochotně a bez meškání!
Tobě k vůli
království bych podal půli!“
Děla dívka řečí sladkou:
„Poradím se o tom s matkou!“
Když král svolil, radila se,
poradivši vrátila se:
„Dej mi, králi, od katana
sťatou hlavu vězně Jana!“ –
Král se rmoutil, nepřálť sobě
smrti jeho. V té však době,
před tváří svých vzácných hostí,
pod přísežnou závazností,
nechtě zrušiť slova svého,
popraviť dal nevinného.
Kdo měl na tom vinu větší?
Snad svou řečí
dívka mladá,
či zlá rada,
nebo král, jenž na popravu
za tanec dal lidskou hlavu?