Na dvou horách vojska proti sobě stála, Filištinských přemoc záhubnou se zdála. Goliáš jich obr, všecek vkutý v zbroji, Israelské muže volal ku souboji.
Ale vojska jejich stála jako němá, po táboře nikdo odvahy dosť nemá. Goliáš je tupí, snižuje a haní: „Což pak není u vás jediného ani,
který by v boj se mnou postavil se pevně? Král náš ústy mými ohlašuje zjevně, poražen-li budu, že se s vojskem vzdálí. Nuže, pojď a bojuj, koho duše pálí!“
Stalo se, že David, Izai syn, přišel do tábora k bratřím, Goliáše slyšel a děl králi Sauli: „Dám svůj život na to, aby pohanění od nás bylo vzato.“
Ale Saul se usmál: „Snadno se ti říká; ty hoch, že bys skolil obra-bojovníka?“ Odpověděl David: „Cvičil jsem se v boji, když jsem pásal stáda, a lev ovci moji
uchvátil neb medvěd popadnul mi skopa, já je bil, až krví barvila se stopa, vyrval jsem jim kořišť a pak jsem je škrtil. Hospodin, jenž mojí rukou dravce drtil,
vytrhne mne také z moci toho muže!“ A král Saul mu pravil rozradován: „Nuže, jdi a Hospodin sám vediž ruku tvoji!“ Hůl, prak a pět kamenů – tak šel David k boji.
Spatřiv obr Goliáš, kdo s ním boj si volí, zvolal k němu: „Což jsem pes, že jdeš na mne s holí! Choulostivý chlapečku, pojď jen blíže ke mně, pochutná si na tobě ptactvo i zvěř země!“
David prak svůj nasadil, jen to zafičelo – kámen prudce udeřil Goliáše v čelo, obr na tvář upadl. Vzkřik a podiv v davu – vlastním mečem obrovým David sťal mu hlavu.
Národové, na kterých násilí se páše, pomněte, kdo povalil obra Goliáše.
Cookies on Poetry Cove