Kdo poznal Prahu matičku
a prošel králův hrad,
ten v paměti si zachová
i Daliborku snad;
tu nad Jelením příkopem
se pnoucí oblou věž,
kde s Bílou, s Černou pospolu
ji státi spatřuješ.
Teď k Daliborce doléhá
jen stromů šumný sbor,
však před věky tam na skřipci
se svíjel Dalibor.
Ten smělý rytíř z Kozojed,
jenž vzbouřil selský lid
a s ním šel tvrze sousední
sám sobě vydobyt.
Jde sice pověsť, Dalibor
že nevolníkům přál
a že pak z nouze na housle
v té smutné věži hrál;
že na proužky si roztrhal
svou vlastní košili,
a po provázku přijímal,
co lidé vložili.
Co na tom pravdy, kdož to ví? –
Král v přísný soud ho vzal,
kat na prostoře pod věží
mu zpupnou hlavu sťal.
Kdo poznal Prahu matičku
a prošel králův hrad,
ten v paměti si zachová
i Daliborku snad.