Sešel jsem se u Macochy
s hovorným a dobrým dědkem.
Vykládal, kdo kdy tam skočil
i kdo stal se toho svědkem.
Hostinský sám, dlužníka když
zhlédnul v jeho skoku ranním –
„Teď už máme po penězích!“
hořce sobě vzdychl za ním.
Samovrah zas jiný kdysi
přišel na kraj se svou milou;
jakoby nic na pokraji
rozprávku si vedli čilou;
vzkočiv, vzal on náběh náhlý –
„Karle!“ – za ním zavolala –
Karel nic – již z těla jeho
kaše krvavá se stala.
Nejezchlebem z Vilimovic,
spustivším se po provaze,
pochován ten člověk dole
v písku, štěrku. – Nespal blaze!
vyvrhla ho z hrobu voda,
smyla krev, jež na něm lpěla;
trosek jeho ani hrozná
propasť v sobě nestrpěla:
porvala je, roznesla je
do štěrbin a slují tmavých,
že se spustil Pána Boha
a že sešel s cest svých pravých.
Dědoušek se rozpovídal:
S dovolením, milý pane!
Myslím si, že svobodné víc
táhnou nežli ženy vdané.
Macocha zde nepřístupnou
pannou byla za svým prahem,
až se, smutná, nezavřela
před člověkem samovrahem.