Tři nebešťané sestoupili s nebe
a po zemi šli pátrat kolem sebe,
co líbezností svou vše překonává.
I zřeli slunko, kterak z noci vstává
a v červánkovém půvabu a lesku
v den jarní, teplý vzchází na nebesku,
jak král když stoupá v nádheře i slávě;
též perly rosné uviděli v trávě
i stromy plné růžového květu
i motýla, jak hravě na přeletu
se nesl k růži, jež se rozvíjela.
Pak luna zlatá nad nimi se stkvěla
a rojily se hvězdy zlatým kmitem –
Tak nebešťané oni pod blankytem
šli po palouku mezi vonným květem.
V tom vyšla z chaty žena s nemluvnětem,
je tulíc k sobě, líbajíc je v čelo.
A nebešťanův oko dlouho dlelo
té na postavě. Do duše jí zřeli,
neb jako šťastní nebešťané měli
zrak jasnější. A když pak nad oblohu
se potom zase navrátili k Bohu,
zněl z jejich srdcí vřelý hlahol díků. –
Pán dal jim poznať v kraji smrtelníků
tam na té ženě, která vyšla z chatky,
že rájem pozemským je láska matky.