Sedí bača před kolibou
na kameni v trávě,
kolibu si přestěhoval
včera večer právě.
Dveřmi víc než oknem do ní
padá světlo denní,
ohniště má bez komína,
jehož třeba není.
Kouř se může po libosti
střechou, dveřmi dráti –
za to ohně trvalého
potřeba je dbáti.
Kdyby zhasnul, stalo by se
jistě něco zlého. –
Ráno bača vesel vstává
s lože listnatého.
Lávka jest mu spolu stolem:
hrnek, talíř, lžíce
a nůž v kapse, když jsou jeho,
čeho třeba více?
V komoře má na žinčici
hrotek, kotlík řádný –
Ba, že se mu nevyrovná
bača nikde žádný!
Od jara až do podzima
na salaši žije,
otrubové placky jídá,
ovčí mléko pije.
Skalní zřídlo jest mu zdravým,
nestrojeným vínem,
zubů sobě nepokazil
ostrým nikotinem.
Co je pravda! Má i dýmku,
dobře si ji čistí,
tabáček mu do ní dává
žanyglové listí.
Pokojně si pokuřuje,
dým mu z dýmky mizí,
netrápí ho politika
domácí a cizí.
O zlých věcech zdaleka se
novin nedovídá.
Pes, druh věrný, domu, stáda
bezpečně mu hlídá.
Ovečky se pěkně pasou,
slunko na ně svítí,
pastvina jim na pochoutku
dává vonné kvítí.
A jsou venku ve dne, v noci
ba i po čas bouří,
po kterých jim z povypraných
kožichů se kouří.
Když blesk bije, déšť se lije,
vědí sobě rady,
starým zvykem dávají si –
hlavy dohromady.
Šťastný člověk, ten náš bača!
Kolibu si přenes
pod valašskou halenou náš
dobrý Diogenes!