Moravská stará pověsť nám praví:
Stařena bylin léčivých znalá,
o blaho bližních nezištně dbalá,
nemocným vracela zdraví.
Bydlela v lesích při zdravé vodě. –
Kdysi tam rytíř zabloudil v lovu.
Za nocleh dal jí zlatého kovu
přehršli – ku její škodě.
Od chvíle, kdy se bohatou stala,
cinkotu peněz oddala ducha,
pro lidskou bídu neměla ucha,
od nuzných odměny brala.
Stydlo v ní srdce až na kus ledu.
Bohatým lidem ve svojí chatě
dávala, bažíc po jejich zlatě,
nápoje z prudkého jedu.
Přišel i poutník ze svaté země,
nechtěl však od ní ničeho píti.
Aby, co nesl, mohla mu vzíti,
s nožem naň hnala se v temně.
Poutník však nespal. Vyňal kříž zlatý,
který svou jasnou, bleskovou září
stařeně zaplál do snědých tváří. –
Stařena lekem vyběhla z chaty.
Zela tam před ní hlubina tmavá.
Odtamtud rostla v obrovské tělo,
pod kterým peklo syčelo, vřelo,
rytíře postava žhavá.
Stařena v balvan utvrdla v hrůze. –
Z Třebíče stranou silnice šedé
k balvanu vede
malé půl hodinky chůze.