Aj Pustevně! vy stavby přespanilé,
jak srdci blízké, jak jste oku milé
svou Šumnou, Maměnkou a Libušínem!
Vy v rámu lesním, otočeny stínem,
jste sjednotily v harmonii hezkou
lesk, nádheru i jednoduchost veskou:
vně, uvnitř ve vás tolik vnad se jeví,
že oko ani, kam dřív hleděť, neví,
že duše žasne, noříc se vždy v novou
a v pravdě živou krásu pohádkovou.
Což platno o vás mluviti a psáti!
Kdo neviděl, ten nemůže vás znáti,
a proto volám, péro klada stranou:
Přijď, viz a těš se krásou nevídanou;
přijď, viz a těš se roztomile, jemně,
jak sličná, ladná, půvabná jest země,
jak útulný, jak lahodný, jak hezký
je tam ten lesní, milý koutek český!