Dvě hrušně stály před okny
a byly staré, staré,
je štěpil sivý dědoušek,
když v síle sám byl jaré.
A květem byly běloučké,
když přišli z jara ptáci
a šeptali jim v korunách,
že jaro k nim se vrací.
Však svadly květy, vadnul list
a podzim slavil hody;
k nim přišel mladý hospodář,
by hledal na nich plody.
A hněvem planul jeho zrak,
vždyť užitek byl malý:
„Toť poslední byl věru rok,
co před okny jste stály!“
Bol stísnil jejich šedou hruď,
ston s loubí jejich slétá:
„Vždyť dávaly jsme ovoce
tak dlouhá, dlouhá léta!“
Však neslyší jich ukrutník,
když v hruď jim vráží rány,
dvě staré hrušně před okny –
již na zemi jsou sklány...
A vyšel sivý dědoušek,
slz plničké měl zraky:
„Co potkalo vás, nešťastné,
to na mne čeká taky.“