„Domů, domů!“ ve sluch zní mi
dnem i nocí touhy hlas,
navždy zůstat mezi svými,
zříti krbu teplý jas.
Matičku mít ve objetí,
slyšet její srdce bít,
láskou k ní se opájeti,
jejím dítkem zase být.
Pozdravit svou rodnou chatu,
zkad jen štěstí prýští zdroj,
všechno zřít jen v lesku, zlatu,
mír jen míti a ne boj.
S každým stromem cítit, ptákem,
vůni dýchat rodných hrud,
nad divokým jásat mákem,
radost zřít jen a ne trud.
Býti doma, navždy doma,
známé tváře všechny zřít,
a když smrt mě zlíbá rtoma,
v rodné zemi, doma snít!