Zbořeniště.

Co to tamhle – prosýme tě, Pastýři! pověz – Co to tamhle se vypíná Za zbořenou věž?

Okolo ní zřícenina Kamení seje, A z jejího klína vrchol Borový chvěje.

„Neptejte se, milí páni, Na tu černou věž! Já jsem jenom jedenkráte Před lety k ní vlez;

Ale již k ní nepolezu! Neb – milí braši! Věřte sy to neb nevěřte, Ono tam straší!

Každou půlnoc sy tam těká Zohnivělý pes: Štěká, skučí, smutně vyje, Že až trne les.

Kotel s dukáty obíhá Tam zakopaný, Tenť plamenem modrým hoří Zrovna u brány.

Jak ale kohout svou píseň Kokrhat počne, Všecko, co jsem vypravoval, Hned se pryč octne.

Pes umlkne, jeho tváře Ohnivá svadne, A kotel se y s dukáty Zase propadne.

Povídá se, že tam někdy Bydlil lakomec, Vždy jen na pytlícých sedě Jako jezevec.

Dukáty jen vždy shraboval, Je sy počítal, Dobrého však ni sobě, ni Jiným nedělal.

Jednou, když na truhle seděl – Věru, není žert! – Přišel k němu – Pánbůh s námi! – Sám rohatý čert.

O klíč ku železné truhle Se s ním chramostil, A když on jej pustit nechtěl, Krk mu zakroutil.

Teď prý musý věky věkův V půl nocy chodit, V psovské tváři zlato hlídat, Štěkat, skučet, výt.

Tak se mamon odměňuje, Kdo se mu oddá, Ani živý, ani mrtvý Pokoje nemá.

Mnozý blázni jsou ten poklad Tam již hledali, Ale pro psa šklebícýho Nic nedostali.

Já pak z něho nic nežádám Za duše ztrátu, Chraniž Bože mne od pekla Y od dukátů!

Neptejte se tedy, páni! Na tu černou věž, Raději bych, věru! umřel, Než k ní ještě lez!

Mne tam žádný již nespatří – Neb, milí braši! Věřte sy mi neb nevěřte, Ono tam straší!“