Pověz pak mi, roztomilá!
Co to se mnou je?
Honí mne to pořád sem tam,
Nemám pokoje;
Světnice mi brzo velká,
Brzo zas malá,
Ve dne v nocy tebe vidím – –
Tys mi uďála?
Chcyli za stolečkem psáti:
Sedíš na péře;
Čtuli: vidím jenom tebe
V každé liteře.
Sáhnu k houslím: ty mi zavzní,
Jakbys se smála;
Ty jsy péro, kniha, hudba – –
Tys mi uďála!
Jestli od tě pryč chcy jíti:
Nemohu se hnout;
Pakli na mne zaškaredíš,
Mním hned zahynout!
Podepřešli kdy se na mne,
Stojím jak skála,
V jitro, v soumrak na tě myslím – –
Tys mi uďála!
Což to asy dále bude,
Jak to zamezyt?
Musýmť já tvé svodné čáry
Časně předejít.
Neb – nechcyli uschnout – mám již
Vrchovatý čas,
A – když jsy ty mně uďála –
Udělám ti zas!