Štěstí, štěstí! kde se touláš,
Že se u mne nestavuješ?
Že jen okolo mne stále
Praporce své rozvinuješ?
Že jen samým darmochlebům
Hrdla medem svým prolíváš,
A co macecha se na mne
Věčně jen skrz prsty díváš?
Což jsem se hned v outlém mládí
S tebou dosti nenadvořil,
Před tvým trůnem hlavou k zemi
Jak živ dost se nenakořil?
Obětí těch nejstkvostnějších
Tobě denně nevěnoval,
A z své nízounké chaloupky
Na tě dost se nenavolal?
Volal jsem tě ve dne v nocy,
Volati však již nebudu!
Přej sy komu chceš! svůj pokoj
Proto předce nepozbudu.
Vímť, že se jen ničemníkům,
Bláznům, darmochlebům dáváš,
A co v světě rozšafného,
Věčné bídě zanecháváš. –
Měj se tedy, měj se dobře,
Na věky se s tebou žehnám;
Teď již při západu slunce
O tvou milost hrubě nedbám.
Ano kdybys ke mně chtělo,
Ani ke dveřím se nehnu;
Bez tebe jsem život strávil,
Bez tebe y ve hrob lehnu.
Štěstí slyševši mne, k oknu
U komůrky přiletělo,
A tu neomylnou pravdu
Do ucha mi povědělo:
„Ovšem žeť mne marno hledat!
Osud panuje teď všude,
A kdo narodil se grešlí,
Grošem do smrti nebude!“