Černá starost krev upíjí,
Starost krutá srdce žere,
Spaní krade, chut ubírá,
Mírný pokoj z prsou dere.
Čelo, tvář, jak rádlem, brázdí,
Jasnost oka smutně kalí,
A jak lavína s hor sněžných
Tak se na tě hrotně valí.
A ty předce tiše snášíš,
Ramena svá jí podkládáš!
Její rubáš jedem nadchlý
Žalostně na se oblíkáš?
Ani děvče, ani skleňce,
Ani zpěv tě juž nekřísý,
A tvá schliplá hlava pořád
Hloub a hloub na prsa visý? – –
Toběť, věru, líku není!
Žehnej se tedy s tím světem,
S jeho jarní blažeností,
S jeho máje vonným květem.
Neboť koho zpěv, ni víno,
Ani děvče juž nekřísý,
Ten – ať jen se v rakev složí! –
Bez podpory klesnout musý!