Bruste srpy, hoši švarní! Je tu svatá Markyta, Třináctého v tom měsýcy Volá žence do žita.
Do žitečka jako zlato, Do žitečka jako les, Dřív než slunéčko se zbudí, Potáhneme přes náves!
Potáhnuť já s zpěvem, s žertem, Radostně sy výskaje, Že nám v dozralém žitečku Jistý výdělek zraje.
Že se pilný ženec hladu Strachovat již nemusý, A za čtrnáct dní z nového Žitíčka chléb okusý.
Hle, již u té žitné role Jako vojsko stojíme, A třpytícými se srpy Porážkou mu hrozýme.
S chutí do něho se dejme! Hej! jak srpy v něm znějí, A na zapoceném čele Mokré kadeře chvějí!
Žížeň krutá žence trápí, Vodáčkové lítají, A konývku za konývkou Sylnou rukou nosejí! –
Neutop se, bratře! v konvi, Dej se také mně napít, Ať po uhašení žížně Mohu dvakrát bystřej žít.
A vy, zpropálené holky! Važte honem za námi, Syc nebude na obžinkách Žádný tancovat s vámi.
Rychle, žency! rychle, holky! Žádnýť není z nás líný, Tak musý ubejvat práce, Tak to jít jak hodiny!
Že je parno –? ať je parno! Vždyť větýrek zavání, A kouř z naších kuřek pilně Mouchy od nás odhání.
Pot se ovšem s čela leje, Z vlasů teče potokem, Však, co z toho? mysleme sy, Okročák že tancujem!
Ejjuhu! již žitko leží, A již – chvála ti Pane! – Neboť bylo bez travičky – Hned za námi svázané!
Mandelé se jako hrady Vystavené k nebi pnou, A žency se s vazačkami Chechtajíc ke vsy ženou.
Tam je čeká džbánek mléka S chlebem dnes napečeným, Tu sy lehnou při měsýčku Drnem pěkně zeleným.
Pilně vykonaná práce K jídlu chuť jim zbuzuje, A děvčátek repetilka Pokrmy oslazuje.
Tak sy hovějí, až měsýc Vejš a vejš vystupuje, Tu se veselý zbor zdvíhá, A k domovu putuje.
Kdo již žínku milou pojal, Tomu kyne lásky chrám, A kdo ještě žádnou nemá, Ach! tenť ovšem kulhá – sám!
Cookies on Poetry Cove