Pacholátko sedí
U potoka,
Poslouchá, jak z dubu
Holub vrká.
Vůkol květinek jak
Včela bžučí,
Zefyr jak skrz mladé
Lístky fučí.
Outlá prsa plní
Bujné slasti,
Srdce mladé nezná
Truchlivosti.
Všecko se na něho
Libě směje,
Rozkoš jen okolo
Něho věje.
Proč pak, ach! jaro tvé
Musý přejít,
Proč vždy pacholetem
Nemůžeš být?
Leto se již na tě
Můžně dívá,
Zyma – ač zdaleka –
Smutně kývá.
Nermuť se však proto,
Dítě milé!
Na světě panuje
Jenom chvíle.
Všecko tu pomíjí,
Všeho tu cýl,
Starcem jsa plesej, žes
Pachole byl!