Tiše nad zbořeným zámkem
Měsýc vycházý,
Jako ženich, an do stánku
Nevěsty vcházý.
Jeho červené prv líce
Zvolna bělejí,
Libí jemu věterkové
Naproti vějí.
Na obloze vejš a vejš se
Povyzdvihuje,
Vůkol stříbrným paprskem
Svět osvěcuje.
Ohnivou přes rybník stezku
Do vody ryje,
Z mlejnského kola na tisýc
Hvězdiček sýje.
Okna tvrze v jeho záři
Z daleka se stkví,
Sově, supům jeho stříbro
Na křídélkách tkví.
Skrz okénko do chudobné
Světničky hledí,
Kde u kolovrátku ještě
Milenka sedí.
Přeď děvečko! přeďte, outlé,
Bílé prstíčky!
Vždyť předete na povlaky
Mojí Lenčičky,
O niž milostná nebesa
Každý den prosým,
A kterou již čtyry leta
V srdcy svém nosým.
Taková již sličná děva
Nikde nežije,
Tak upřímné, věrné srdce
V žádné nebije!
Takový stud, taková ctnost,
Také souznění
Vlídnosti a povolnosti
Pod nebem není!
A ten klenot – dobrý Bože! –
Bude zejtra můj.
Kterak pak to, nebe jasné!
Zasloužil syn tvůj?
Dejž mi tedy toho daru
V vděčnosti zažit,
A s mou Lenkou až do smrti
V vroucý lásce být!