Kdepak kvete mého štěstí růže?
Kdepak jeho věje praporec?
Ach, ba nikde! neboť, bez začátku,
Dosáhlo již dávno svůj konec!
Od mladosti až do sněhu brady
Jsemť já, smutný! štěstí nepoznal,
Dnem y nocý, jarem, zymou chodě
Jeho záře blesku nepotkal!
Vždy jen zápas, strast, a černý smutek
Světem v okovech svých mne vodí,
Zmítá mnou po vlnách živobytí,
Jako plavcem v zvrátlivé lodí.
Zapřisáhl proti mně se osud,
Poštval na mne neštěstí bledé,
A z mých tisýc pracných přičinění
Ani jedno se mi nezvede!
S osudem do boje darmo vkráčet,
Buď rek statný, on tě rozdrtí!
Nelze tedy nežli tiše snášet,
A co neodvratné, trpěti!
Vždyť tu vše jen okamžením trvá,
Neštěstí y štěstí pomíjí,
A kdo mužně nese, tomuť jasná
Palma slávy tám se rozvíjí!