Slunéčko když ráno
Pozlacuje horu,
Chodím zamyšlená
Do vonného boru.
Ptácy vůkol pějí,
Rosa vlaží kvítí,
Tu cos neznámého
Srdce moje cýtí.
Vejdu v stinné loubí –
Ha! co před očima?
U chladného keře
Krásný jinoch dřímá.
Na čele mu vlasy
Kadeřavé chvějí,
Tváře se jak růže
V plném květu rdějí.
Nevědouc, co činit,
Stojím omámená;
Nohy se mi třesou,
Třesou se kolena.
Srdce hmotně bije,
Oko se mi kalí,
Neslýchaný plamen
Do prsou se valí!
Obrátím se, běžím
Domů ku matince,
Na srdce sy tisknu
Její drahé ruce:
„Politujte, máti!
Ubohou děvečku –
Kyžby byla nikdy
Nešla do borečku!“ –