Ticho vůkol, ticho!
Všickni živi spějí,
Šustíce jen v loubí
Větříčkové vějí.
Měsýc s outrpností
Na drn dolů hledí,
Kde – nemohouc spáti –
Smutné děvče sedí.
„Běda mně – ach, běda!
Co se se mnou dělo?
Život ve mně vadne,
Umdlévá mi tělo;
Bolest nevýslovná
Víže všecky oudy,
A z očí se derou
Horkých slzý proudy!
Upřímná matinko!
Jak sy, rcete, počnu?
Bolestí nesmírnou
Smutné děvče zhynu!
O kyž je již ráno,
Kyž mohu již z lůže!
Snad mi zlaté jitro
Poněkud spomůže?“
Matka s těžkým srdcem
Vyslechla dcerušku,
Na to – podepřena
Rukou na podušku –
„Trp, dí, milá dcero!
Y já to zkusyla,
Až mě tvého otce
Ruka pozdravila.“ –