Oči modré jako charpa,
Hvězdy blaženosti mé!
Vy, jenž mi do středu srdce
Jemnou září svítíte:
Buď mi volno, roztomilá
Světýlka, vás pohlédnout,
A mé budoucnosti osud
Z blesků vašich uhodnout.
Nebť jen z vás se zřejmě jeví,
Co v srdéčku přebývá,
S čím mé roztomilé děvče
Nejraděj se zabývá.
V zrcadle se vašem třpytí
Jeho mírná nevinnost,
Dobrota, poklidná kázeň,
S čistotou y upřímnost.
Zřetelněj’ než květní rtové
Ke mně mluvit umíte,
A štěstí mé nevypravné
Vy – jen vy mi jevíte!
Ve vás bohatství nacházým,
Kterýmž nábob oplývá,
Ve vás zýrám, čehož cherub
V jasném nebi vidívá!
Ach, jen lásku ne! – tať ovšem
Stařečkům již nekvete;
Ale náklonnost upřímnou –?
Tu mi neodepřete!
A co láska ve mladistvém
Sňatku tratívá stálost –
O, tuť náklonnost mé Milky
Vytrvá až na věčnost!
Svěťte tedy, hvězdy moje!
Svěťte na pěšinku mou,
Po které ku hrobu svému
Již již snad mé nohy jdou;
Osloňte mi vy svou září
Mého štěstí rájský květ,
Změňtež mi, rozmilá světla!
V nebe tento chudý svět!
A když budu, očka! někdy
Pod drnem prachnivěti,
A mé srdce lásky plné
Nic o vás – nic věděti –
Tu se pozdvihněte k nebi,
Pak se tiše zas sklopte,
A slzynkou zpomenutí
Pahorek můj pokropte!