Svatý poklid ráčiž, Pane! přáti Jemu, jenž zde v hrobě spočívá; Dejž, by svítilo mu slavné světlo, Co tvým vyvoleným svítívá!
Čechye, hle! v rouše smutku klečí, Nad pahrbkem jeho ruce pne, A v té hoři slzýc k nebi volá: „O přestrašný, hrůzyplný dne!“ –
Neníť ho již v chrámě našich uměn, Dobrovského není ve vlasti! Neníť životného jeho slova, Jeho rady vlídné ve slasti!
Památka jen zásluh jeho jasných, Jeho lásky k zemi milené, Horlivosti, hlubokosti jeho, Toho plodů velkých pramene!
Kdo z nás neví, osýřelí bratří! Jméno naše jak on okrásyl? Duch kterak pro zvelebení Čechů Velikánský s mrakem zápasyl.
Kterak dnem y nocý pro mateřskou Drahou řeč a její slávu vřel, Jí byl živ, a povytrval v lásce K ní a k všem nám, dokud nezemřel.
Padněm tedy, zarmoucení bratří! Slzy v tvářích, na hrob našeho Váženého, slavného vlastence, Padněm na hrob otce drahého!
Na něm složme vroucý naše díky, Slzou zrosme ostatky drahé, Z nichžto strom nám přešlechetný zroste, Ovoce pak na něm přeblahé! –
Y spí tedy, dobrý, starý otče! Spí tu s Bohem v lůžku studeném, Až se někdy v nadehvězdném tejně, Bratří tvoji, k tobě dostanem!
Pokud český jazýk nevyhyne, Tvé se v Čechách jmeno bude stkvít, Pokud v srdcy našich pra-pravnuků Věrná žíla česká bude bít!
Já pak tobě, velevážný kmete! – Juž juž sám kmet – ruku podávám, Tě pak, laskavě bys s svého nebe Na mne zýral, srdečně žádám!
A když má y poslední hodina Temně s věže osudu zazní, Otče nebes! otcovsky nás uvoď, Tam kde žádné strasti již není!
Cookies on Poetry Cove