Že jen krátké, lehké básně
V chládečku zpívám,
Jenom samé maličkosti
V Čechách rozsývám:
To mně, milý bratře v Bohu!
Za zlé pokládáš,
A, bych vznešeněj zazpíval,
Mužně nabádáš?
Zapoměl jsy, co Horác, náš
Tatínek, praví,
Když o vzrozené schopnosti
Básníka mluví?
„Valeant quid ferre, quid re-
cusent humeri“ –
Ta slova mi ujímají
Pevné důvěry!
Mé kratičké básně ještě
Tak, tak se líbí;
Pustímli se vejš, kdo, prosým!
Kdo mi to slíbí,
Že jak Ikarus křídélka
Sobě nespálím,
A do moře výsměchu se
Dolu nesvalím?
Vždyť mi muza kázala jen
Lehké písně pět’,
S věncem na čele a s skleňcy
V chládečku sedět:
Děvčatům a mládenečkům
O lásce zpívat,
A výstrahu, jako dobrý
Otec, jim dávat.
Povědit jim, jak mladosti
Mají užívat,
A jak růžovou vždy cestou
V slasti putovat.
Aby mohli y ve stáří
Z světa se těšit,
A – byť slunce zapadalo –
Milovat a pít.
Nech mne tedy, milý Jene!
Zpívat, jak umím,
Na stará kolena nic již
Se nenaučím.
A – jestli se v maličkostech
Čechům zalíbím,
Záře větší slávy bratrům
Svým nezávidím!