V chládečku seděla,
Věnce vila;
Poupátko růžové
Sama byla.
Věnečky uvité
Rozdávala,
Pro sebe žádného
Nenechala.
Aj! proč pak, děvčátko,
Vše rozdáváš,
Sobě pak žádného
Nenecháváš?
„Myslíte? – vonnější
Předce schovám,
Svému jej milému
Dovychovám.“
„Ten věnec nemůž být
Vážen dosti,
Slujeť on věneček
Nevinnosti.
A která milému
Ten k oltáři
Přinese, ta se jen
Dobře zdaří.
Neb, měj sy bohatství,
Klenotů dost!
Není předc žádného
Nad nevinnost.
Děvenku, která ten
Jednou ztratí,
Zlato ni stříbro již
Nezbohatí!“ –