Ptala se mne milostenka
Včera v zahájí,
Co mám radši, zdali víno,
Zpěv, a nebo – jí?
Ale však hned na svědomí
Mně uložila,
By se jenom pouhá pravda
Jí vyjevila.
Milý Bože! Myslil jsem sy,
Kterak řícy mám?
Co z těch tří mně nejmilejší,
Věru, nevím sám.
Někdy zpěv, a někdy víno,
Někdy zas ona;
Neb na světě není stejný
Den, ni hodina.
Tebe arcy, milé dítě!
Nadevše rád mám,
Ale proto vínem, zpěvem
Předc nepohrdám;
Ano někdy u mne časy
Tak jsou proklaty,
Že se mi zdá zpěv neb víno
Milejší než ty.
Prosým tedy, mé poupátko,
Nech vší závisti,
Přej mi dále s vámi všemi
Stejné radosti.
Nejdřív ty, pak zpěv, pak víno –
Tak se to patří;
A když bleskne dobrá chvíle:
Pojďte všecky tři!