Běda! že se mi tak pozdě Můza česká vyjevila! Že mne teprv na okraji Hrobu zpěvcem učinila:
Že až na mé máry ze svých Vonných růží věnec dává, A ruky, již v temný soumrak, Na rozchodnou mně podává!
Proč, když ještě mladost kvetla, Tenkrát mne nenabízela? Když mi na bujaré tváři S láskou stkvoucý radost chvěla?
Jinoch kdy kadeřovlasý S děvčátky sy zahrávával, S Bürgrem, Kleistem v horkých ňadrách Po germánsku zpívávával?
Tenkrát ovšem bych o věnec Básnický se byl pokusyl; Byťbych y mladistvou krví Slávy chrám byl skropit musyl;
S českou lyrou v ruce bych byl Krajany ku písním vyzval, Neupouštěje, až vítěz Mezy nimi bych byl povstal!
Nyní ale – veta, veta! Jarosti mi plamen zháší; Leto s sylou odletělo, Ba y podzym zyma plaší! –
Vyrazýli sem tam poupě, Šedivým hned mrázkem svadne, A sám básník pro hřbitov již Co zetlelý stromek chřadne.
Co pak tedy při západu – Vlasti! – u večer již temný Nocy dlouhé podati mám Tobě, v čele nezarděný?
Ducha proud mi vysýchá již, Hlasové se lyry tratí – Ach! což bych ti moh’ již podat Nežli – truchlozpěv labutí!?
Zavzni tedy, lyro! ještě V blesku západních mých září, Naposled již červenají Nimi ruměnce mých tváří;
Naposled již ruka vetchá Zlaté struny tvé probírá, A zpěvec tvůj labutím teď Zpěvem život uzavírá!
Měj se dobře, zemi svatá! Jenžs mne dítě vykojila; Měj se dobře, Můzo česká! Jenžs mne – pozdě! – vysvětila;
Pozdě! – když mi českých zpěvců Nelze pochvaly již zažit, Nanejvejš jich slávy rosou Blízko rakve čelo zvlažit!
Přijmiž zavděk malým dárkem, Který jsem ti obětoval; Podzymníť jen ovšem kvítky Na oltář jsem ti věnoval:
Kam však otcy nelzelo již Dosáhnouti v slavném pění, To ať ze čtyř jeho synů Někdy jeden dovyplní! –
Cookies on Poetry Cove