Jan za chrta dán.

Pospěšte sem pacholátka S děvčaty! Starec bude s lyrou v ruce Zpívati,

Do minulých časů hledí Jeho duch – Popřejtež mu pozorlivý, Tichý sluch! –

V Hrubých Kozojedech*) leží Přes průhon Ještě podnes stará studně, A v ní zvon.

Zvonu však již oko lidské Nezhlídne, Aniž vás kdy k modlitbě hlas Pobídne.

Jenom jednou, přede mnoha Století, Pobožné měl staré ženě Zazněti.

Ta v té studni len a přízy Máchala, A jej do polou ven na ní Vytáhla.

Užasla, a velkou hrůzou Omdlela; Zvon ale y s přízy z ruky Pustila!

Tu zvon s hřmotem přenáramným Ke dnu kles, Zazněl, až se hnul a zatřás’ Vrch y les:

„Jan, Jan za chrta dán!“ Jede ostrým klusem domů Hrubokozojedský pán; Vedlé něho vede chrty

Věrný slúha, dobrý Jan. Rytíř, jako mračná bouře S koně dolů škaredí, Že mu o psu nejmilejším

Lidé nevědí! Třetí den již v širém poli, V lesých, skalách hledají; O ztraceném ale chrtu

Ani zdání nemají. Přesmutně se domů vracý, Tichý jako noc a smrt Rytíř, často vzdechna volá:

„Ach, kdež jest můj chrt!“ Na sylnicy stojí bába Na dvě berle sehnutá, Škaredá, co sový hlava,

Jednooká, hrbatá; V tvářnosti je samá brázda, Ruka kůže jen a hnát – Hlasem – jako vrání krákot –

Jezdcům káže stát! „Kaž, rytíři! svému hřebcy, Svému lidu zadržet; Po čemž trudným čelem dychtíš,

Ode mne lze obdržet. O tvém prchlém milencovi, O tvém drahém chrtu vím, Zadarmo ti ale, věru!

O něm nepovím! Vydášli mi svého Jana, Bude zejtra doma chrt. – Co s ním počnu? – Černokněžku

Zmladí jinochova smrt. Mámli – tak jest v hvězdách psáno – Děvče zas se usmívat, V jinošské se krvi musým

Častěj umývat!“ – Na ta hrozná slova zbledl Švarný jinoch, co stěna, Mezy nadějí a strachem

Vrhl se na kolena; Lítostivým hlasem prosý Statečného rytíře, Život věrnéhoby slúhy

Nedal za zvíře! Rytíř však jen horkou vášeň Svého srdce poslouchal, Na tvář bledou, poslzenou

Svého Jana nekoukal. – „Přiveď chrta – pravil k babě – Zejtra na usvitě k nám; Věru, že ti bez meškání

Jana za něj dám!“ – Jitro se červená z východní brány, U hradu čeká již baba a chrt. Pacholík neusnuv z strážnice hledí,

Vidí své neštěstí, vidí svou smrt! Klopýtá k rytíři: „Pane! o pane! Milost a outrpnost s ubohým měj! Nedávej kouzelné pravicy Jana,

Sluneční záři a život mu přej!“ Rytíř však nad chrtem radostí jasá, Neslyší jinochův žalostný hlas; Objímá babu, y objímá chrta,

Poroučí přistrojit radostný kvas. – A když se s večerem baba uklízý, Jana jí v okovech ven vyvedou – Dracy dva ve voze škaredočerném

S Janem a s babou se k lesu berou! Neminulo ale ani Pět neděl, Chrt ten draze vykoupený

Zcepeněl! – Tu sy rytíř vlasy trhal, Hořem vyl; Chrta však již ani Jana

Nezbudil! A když divé bolesti čas Ukrotil, Srdce opět lidským cytům

Navrátil: Tu ho počal v svědomí červ Hryznouti, Nad oči mu Janův obraz

Vinouti. – „Jene! – volal často – Jene Nevinný! Ukrutností svého pána

Zničený! Nakloň ke mně z přísných nebes Hlavu svou, A odpusť mi želícýmu

Vinnu mou!“ – Nato kázal kostelíček Založit, Při něm dřevěnou zvonicy

Postavit. Na ni svěsyt zvon ze stříbra Jasného, Jímžby denně za Jana se

Zvonilo. Když však naň ponejprv zvonit Počali, Hrůzou všem u zvonu zuby

Cvakali; Nebo místo zvuku stříbra Zazněl hlas Hřímajícý, až se kostel

Pozatřás’: „Jan, Jan za chrta dán!“ – Slyše to pán Kozojedský Hořce počal plakati;

Oděv rytířský se sebe Divou rukou trhati. Rubáš žíněný sy kázal Přinest, ním se přiodil,

A k dřevěné zvonicy se Za zvoníka dostavil. A – hle! ke zvonu když dolez Provazu se uchopil;

Červa v srdcy žeroucýho V okamžení necýtil; Aniž víc zvon taká slova Nevydával ze sebe;

Zněl však, co hlas Cherubína, Když se vracý do nebe. – Jednou se však po klekání Starý zvoník nevrátil;

Pod zvonem ho zvonícýho Šíp kostlivcův uchvátil. Ale na pokojné tváři Ruka cyzý napsala:

Že se jemu vina velká Milostně prominula! Po časech, po letech, když se odbojců Strašlivý po Čechách rozbouřil shon,

Rozkotal kostelík, rozkotal hradbu, Zvonicy strhli, y stříbrný zvon; Strhli, však nezhltli; nebť mocná ruka Božího anjela ukryla jej,

Zaryvši do sypké hluboké studně – Můžešli, Žižkovče! děl se o něj! – Od oné doby tu spočíval v chladné Vodě a bařině stříbrný zvon;

Okolo něho sy bučela stáda, Zahřmělo lovectví, křepčení, hon! Pořád tu v hlubině skrytý zůstával, Až jej předc v podivně osudný den

Pobožné babičky usvadlá ruka S předivem napolou vytáhla ven! Tenkráte naposled výslovným hlasem Vyvolal: „Jan, Jan, Jan, za chrta dán!“

Potom již nebyl až do časů dnešních Slyšán, ni smrtelným okem vidán. Bezpečně sousedé vodu teď váží, Bezpečně máčejí konopě, len;

Zvon zmizel na věky; nikdy ho žádný Nevydá na světlo ze studně ven! – Zpomínejtež tedy, dítky! Na zvonec;

Přivedl jsem povídku již Na konec. Dáleby vám bylo marno Zpívati,

Počínáť z vás mnohé očkem Mžírati! – Vezměte sy příklad z mého Rytíře,

Nedávejte duši drahou Za zvíře. Hleďte z mládí každou vášeň Krotiti,

Tak se Bohu, lidu všemu Líbiti! Odevzdejte se teď tiše Spaní v moc,

Pán Bůh náš vám ražič dáti Dobrou noc! Dřív však, než vám očka sklíží Spánek váš,

Za Jana se pomodlete Otčenáš! –