Hvězdy svaté, hvězdy jasné!
Jenž nademnou se třpytíte,
Do mé chatrné komůrky
Příjemnou září svítíte:
Povězte mi – kdo a co jste?
Co váš blesk vyznamenává?
Co váš oheň věčně živý
Po obloze se rozlévá!
Zda jste světy, v nichžto lidé
Nám podobní zůstávají?
Či jen světla mrtvá, která
Nic než záři vydávají?
Zda y vy naše žalosti,
Zármutek, strasti cýtíte,
A v naše se blaženosti
Upřímně s námi dělíte? –
„Přestaň, člověče! se tázat,
Odpovědit’ ti nesmíme,
Co, a k čemu jsme, to tobě
Do smrti tajit musýme.
Až ta těla tvého rubáš
Od duše drahé odklestí,
Tenkrát, smrtelníku! teprv
Nabudeš o nás pověsti!
Teď jsme ti jen světla, která
Na tvých cestách se ti stkvějí,
Do komůrky na tvou radost
A na tvé strasti hledějí!
Přestaň tedy tázati se,
Odpovědit’ ti nesmíme,
Spokoj se, a děkuj Bohu
Aspoň za to – že svítíme!“