V modrošeru hvězdy zapadají,
Jitřenka jen na mne hledí bledá,
Všude ticho – kohouti jen pějí,
A mně cosy – cosy spáti nedá!
Již se rosa na květinkách třpytí,
Já jen sama stojíc u okénka
Čítám chvíle váhavé a zsýlám
Těžké vzdechy do šírého venka.
Bože! vždyť jsem já nic nezavedla,
Že mně ouzko tak, a jaksy bědno,
Mým že srdcem temná bázeň zmítá,
Neznám, nevím zblouzení ni jedno?
Ne, ne, vinny neznám! – Proč pak ale
Při tom jeho obraz stále vidím?
Vždyť jsem mu jen jednou v oči hledla –
Tomu jedině se sama divím!
Přijdiž, sníčku zlatý! ukonejši
V náručí svém moje srdce spiaté,
Zažeň bázeň, zažeň bdění teskné,
Vrať se, sníčku! vrať se spaní zlaté!
„Nevrátím se, rozmilá dívečko!
Ještě mnohé noce budeš toužit,
U okénka stávat, rána žádat,
Po něm vzdychat, milostí se soužit!“