Ještě noc svým černým křídlem Všecko přikrývá, Co jen žije, ve snů lůně Ještě spočívá:
Myslivcy jen žhavá chtivost Odehání sen, Mocně mu do ucha šepce: „Vstávej, bude den!“
A on rychle, jako vítr, Skočí z postele, Oka mžením oblečený Spěchá ke stěně.
Tkanýř s dvojkou na se béře, Chvátá ze dveří, A za pánem bez volání Milorek běží. –
Jeden přes druhého tmavým Lesem pospíchá, Přes pařezy, přes kořeny Hluboce dychá.
Ještě za tmy na svém starém Místečku stojí, Trpělivě, až se počne Šeřit, čekají!
Temnu na vzdor bystrým okem Do kola hledí, Slyší pískat, slyší varkat, A – nic nevidí.
Ach! že pak se nechce dníti! Lověno! rozkaž, Ať se šeří, a na dvojce Mušku mi ukaž!
A hle! od východní strany Již zasvítává, Ptactvo po dubech a v houští Již se ozývá.
Toužba lovcy srdce svírá, Duch se mu tají, Poutníčkové však se předce Vidět nedají!
Ale teď – slyš! teď to píská, Teď se to žene, Celý zamýlený párek Psyká vedle mne. –
Honem, honem zbraň ku tváři – Dvojčička spouští – Prásk ho! – ženich, prásk! nevěsta – Klesli do houští!
Milor, sotva ránu zaslech’, V roštině hledá, Kořist tlamou pozorlivou Pánovi dodá.
Hned se však zas k jeho nohoum Zticha ubírá; Srdcy mému se radostí Nebe odvírá!
Tu se zcela rozednívá, Konec čekání; Myslivec již v lese nemá Žádného stání.
Nedá mu to – musý domů S drahým lovem jít, Aby se moh’ s kořistí svou Žence pochlubit.
Ona ho již vykukuje, K háječku míří; Jak jej zhlídne, hned se celá Plesem zapýří.
Vidíc jeho usměch volá: „Pojď, mé vejsluní! Tys, jak vidím, zasloužil dnes Dobrou snídaní!“
Cookies on Poetry Cove