Bivoj.

Kdož to tam od lesa kráčí Patou širokou, Za živé vleče sem uši Svini divokou?

Potvora se mocně brání, Vztekem se třese; Rytíř však ji předc na zádech Ptáka jak nese.

Neunaveně s ní chvátá Na knížecý hrad, A již se srstnatcem stojí U vysokých vrat.

Nad nimi se z okna dívá Kněžna Libuša, Vedle ní překrásná sestra Věštkyně Kaša.

„Uvítej nám – mluví k němu – V hrozném souboji, Uvítej nám s strašným lovem Chrabrý Bivoji!

Ty jsy mužně slovo splnil, Ještos Kaši dal, Skutkem hrdinským svou lásku Vroucněs dokázal.“

A již rytíř v sýni stojí – Zástup lidu s ním – Poklekna před jasné kněžny Takto vece jim:

„Kyžby se ty, po níž toužím, Dar můj zalíbil, Kyžby její outlé srdce Ke mně naklonil!“

Zarděnou v tom Kaša tváří Ruku podává – „Povstaň, tvá milenka ti svou Lásku přiznává.

Věz, že tě již mnohý měsýc V srdcy svém nosým, Dnes pak teprv svou se láskou Vůbec honosým.“

Tu rytíře svého zdvihnouc, Jeho celuje, Před Libušou lásku věrnou Jemu slibuje.

A skrz sýně hradu plný Plesu hlas věje: „Chrabrost takou samá jenom Láska věncuje!“

Což vy rytířkové dnešní Tomu říkáte, Zdaž y Vy milenkám vašim Svině chytáte?

Zdaž y vy podobnou chrabrost V prsých cýtíte, A jak Bivoj s potvorami V souboj chodíte?

Cukrovéť ach! oudky vaše Strachy se třesou, Když okolo vás jen sviní Zabitou nesou.

Živou dokonce v tak velké Vážnosti máte, Že před ní na deset honů Pryč utíkáte.

S čímž pak tedy vy k milenkám Vašim chodíte? Což jim na důkaz své vroucý Lásky nosýte?

„Trochu kradených písniček, Faborů, šperků, A místo divoké svině Ledva – veverku!“