Běhala Bětuška hájem
Přes křoví a drn,
Nenadále se jí vrazyl
Do nožičky trn.
Bolestně ubohé děvče
Kulhat počalo,
Sednouc smutně na drníček
Hořce plakalo.
Šel tu švarný mysliveček
Stezkou vedle ní,
Ptal se, litoval, a vytáh’
Z nožky jí trní.
Za pomoc ale hubičku
Žádal a – dostal;
Pak se se svým bystrým psýkem
Dále v houští bral.
„Proč pak se ode mne béřeš
Lékaři, ach, můj?
Novou ve mně bolest zhojí
Vzhled toliko tvůj.
Co mi platno, že jsy z nohy
Ostrý trn dobyl;
Když jsy mnohem ostřejší mi
Do srdéčka vryl?!“ –