Již všecko bylo na tom světě jednou – povídá mudrc s žalujícím vzdechem. Neplač, když tváře jedné lásky sblednou, neplač, když píseň dálným zmírá echem!
Když shlédne den a uchystá se k spaní, i ty jdeš spat, bys zaspal bolest svoji; nový ti život světlo vdechne ranní – dnes zmlklá píseň poránkem tě zkojí! –
Nezoufej nikdy věčným nad zákonem! – co zašlo dnes, to zítra zas se vrátí, a slze s těžkým vyplakané stonem budou jak perly nad vzkříšením pláti! –
Dvakrát jsi, lide velký, vykrvácel, dvě rakve stesali ti na tvou matku, dvakrát jsi život dvojí smrtí splácel, dvě rány neseš z boje na památku!
Tam u Lipan kalich se zarděl krví, jak slunce rdí se mraků ve návalu, – ten musí klesnout, kdo je v boji prvý – však první jen vítězství nese chválu!
Myšlénka krvavým jen projde křestem! ten, kdo ji zplodil, smrtí ji vykoupí. Kdo prvním pohanů jest věrověstem, ten nesmí nikdy životem být skoupý!
Z Tvých útrob vyšlo krásné, božské dítě, mělo-li žít, Tvé krve třeba bylo! – Tys zemřel – ale ono probudí tě, dorostší v reka, v dík že krev tvou pilo!
Nežaluj lide na svou Bílou Horu, ta na lipanskou rakev víkem byla, tys ranou první chořel ve úmoru – ta druhá jen tu první rozjitřila.
Hrozná zní bolest; – dva předlouhé věky znak smrti vryla čelo na skořené: – bojiště pusté – jen smrtelné jeky trhaly vzduchem; – kdož to zapomene? –
A místo písní vítězného davu prokletý skřehot kněží z breviářů – a ortel katův na ztracenou hlavu, a ston a kletby z hrozných ze žalářů...
A v horách pláč zoufalých matek, dětí smíšený s žalmem psanců srdcervoucím – dozvuk té písně ještě po staletí boleti bude bolem nehynoucím.
Však ten, kdo dvojí smrtí dokonává, ten dvojnásobně také z mrtvých vstává! – Kdo dvakrát v boji za svobodu klesá, vítězně dvakrát vstoupá na nebesa! – –
V boj třetí los tě neúprosný volá: – máchni svou zbraní, otřes pyšným čelem, zvítězila dvakrát, – kdož tě skořit zdolá? – klesnul jsi dvakrát, – vstaň omládlým tělem!
Neboj se vrahů! – hleď, již chví se strachem, sotva že zahřměl pokřik války vzduchem; jak divý víchor rozmetáš je prachem, jak strašidlo je starým splašíš duchem.
Však kdybys kles – nuž, je to kletba dějů! té nikdo nevyrval vítězství palmu – kdo zapadnout má dějin do závějů, vítěznou píseň steskem změní žalmů!
A kdybys kles – nuž, zemřels aspoň rekem! líp třikrát zemřít, než žít jednou robem!... v zoufalém smíchu, se smrtelným skřekem odpovíš vrahům– nesprzněným hrobem! –
Cookies on Poetry Cove