Teď tomu tak není.

Byl čas to věru k zbláznění, pln pravé poezije, kdy lidé byli někteří, a ostatní – jen zmije.

Kdy mnohý padouch pro plaisir, chtě césarem být Romy, udělal boha strýcem svým i jeho hřímal hromy.

A drzost, zlato, hladká řeč, a hbitá k vraždám ruka za den a noc vám césara vyloupla z mameluka.

Plebejčík, co se válel dnes na forum polonahý, zítra se vraždou povynes až za kurulské prahy.

A gladiator, který dnes již ve lvím úpěl chřtánu, zítra césarův milostník, či prefekt pretorjanů.

A propuštěnec, který žil den ke dni ze své dýky, moh chlubit se, že césara sklál mezi nebožtíky.

A lid byl při tom veselý – což na tom, kdo mu vládne? – divadla, cirky, jíst a pít dá každý césar řádně! –

A jestli někdy na forum drobátko krve teklo – má každý zvláštní gusto své; a k čemu pak je peklo? –

Byl čas to k zbláznění, pln pravé poezije – „žaludek plný – co chceš víc? – ať imperator žije!“ –