Pojď, milenko, tam na horu,
kde slunéčko nám blíže,
to knězem bude milosti
a ruce naše svíže.
I šli na horu pospolu
a líbali se v líce.
Ach on je synem rychtáře
a ona – poběhlice.
I vešli v bílou kapličku
a klekli u oltáře
a modlili se v objetí
a líbali se v tváře.
Jim slunko bylo páterem,
paprslek štolou zlatou
a panna Marja družičkou,
i svatbu měli svatou.
A když byl obřad vykonán
a páter v sakristii,
svlék’ talar a pak za horou
ve černém rouchu mijí.
Šli dolů s ptačí muzikou,
však sladší chvěla tělem –
To „svatá“ svatba před bohem
a svědkem spasitelem.
A tamta svatba, co měl pak
s bohatou dcerkou tady,
to svatba byla před lidmi.
Tak hyne život mladý!