Slyš píseň mou! – Z daleka k tobě zvoní
jak starý zvon v utrobu země sklatý! –
Slyš píseň mou, jak na divokém koni
rozpíná let svůj, ohněm lásky zňatý! –
Slyš písně mojí neodkrytou báji,
již vášeň světa zaklela v mé hrudi,
kde před prznící ukrývá se lájí
a tvým teď prstem k životu se budí!
Slyš táhlých tónů mocné kolotání,
jež jako choral klenbou chrámu duní,
kdy národ volnost v zoři vítá ranní
a skřehlý život v jejím ohni sluní!
Slyš divý cval olympického oře,
v němž místo krve živý oheň pálá –
kopytem zlatým klenbu nebes zoře,
blesk šlehá z hřívy, oko sopkou sálá! –
Slyš báji mou, jež z mrtvých rumů stoupá
sesutých bořišť svatokrádců rukou –
měsíc se nad ní diademem houpá –
v zbořeném chrámu vlastní žijíc mukou!
Tu píseň mou, dunící hromů echem,
tu píseň mou, žhavým se vichrem dmoucí,
tu píseň mou, šíleným štvanou spěchem,
tu píseň skamenělou – nehynoucí! –
Přes moře slz mým žitím vyplakaných,
přes žhavé písky z rájů vypálených,
přes hroby snů mých časem zasypaných,
přes hory ledu na mne navalených
slyš píseň mou! – Znak kletby na ní visí...
Posvěť ji slzou na anděla míru,
ať ze zoufání ve víře se vzkřísí –
modlitbu zpívá ve tvém monastýru.